Odjel, stále široce usmívající se. Stála jsem na prahu, srdce mi bušilo jako kladivo. Část mě ho chtěla zablokovat a zapomenout, že se to vůbec stalo.
Ale byla tam i ta druhá část — ta urputná — která potřebovala odpovědi.
Druhý den jsem se ponořil/a ještě hlouběji. Nejen do jeho sociálních sítí, ale i do označených fotek, vzájemných kontaktů, komentářů.
Jeho pravé jméno nebylo Deacon.
Byl to Marvin.
Našel/a jsem thread na Redditu o muži z našeho města, který používal falešná jména, aby podváděl ženy – na peníze, jízdy, noclehy. Snímky obrazovky, soukromé zprávy, dokonce rozmazaný snímek. Byl to on.
Cítil/a jsem se zhrozený/á.
Pak, dva dny poté, mi poslal/mail zprávu:
Ahoj, krávo. Myslela jsem na tebe. Můžu dnes večer přijít?
Měl jsem ho zablokovat. Ale řekl jsem:
„Jistě“.
Musel/a jsem vidět, co se pokusí udělat.
Připravil/a jsem byt — jedna lampa zapnutá, deka na vrchu. Taška ukrytá. Laptop u sestry. Nic cenného na dosah.
Přijel s levným vínem a choval se, jako by bylo všechno normální.
Po deseti minutách zmínil své „špatné týdny“, že „se mu pletl registrační doklad auta“ a že „možná potřebuje místa, aby přenocoval několik nocí“. Říkal to, jako by to byl žert. Ale věděl/a jsem, že to nebyla lež.
Předstírala jsem. „Hrozné, to je na hovno.“
Přisunul se blíž. „Jsi tak klidná. Je těžké najít takovou dívku, jako jsi ty.“
Vstal/a jsem. „Vím, kdo jsi, Marvin.“
Jeho tvář zmlkla.
Nesřvala jsem. Jen jsem hleděla. A v té tiché chvíli se něco změnilo.
Vstal, pokrčil rameny. „Má mě. Nezáleží na tom.“
Potom odešel. Bez boje. Bez výmluv. Prostě zmizel.
